Historie Bulharska
Dějiny Bulharska v datech...
· Usazování Thráků v době bronzové.
· 8.-6.stol.př.Kr. Řecká kolonizace území (základy měst Achtopol, Sozopol, Pomorie, Nesebr, Varna, Balčik).
· 4.stol.př.Kr. Makedonci dobyli na Thrácích jejich území (Filip Makedonský založil dnešní Plovdiv), ale jejich nadvláda trvala celkem jen asi 50 let.
· 2.stol.př.Kr. - 4.stol.n.l. Nadvláda Římanů, silný vliv civilizační a kulturní (viz.zbytky měst na Trnovsku, lázně Chisarja, pozůstatky rudných dolů apod.)Thráky si však definitivně podmanili až r.46 př.Kr. Po rozdělení Říma připadlo území Byzancii.
· 681 Turkotatarský chán Isperich Asparuch(asi 644-701) založil první bulharskou říši, když ve spojení se Slovany porazil Byzanc a vymohl si na ní samostatnost (sídelní město Plisca). Spojením protobulharů se sedmi slovanskými kmeny vznikl základ dnešních Bulharů. Nezávislost Bulharska upevnil Asparuchův nástupce chán Tervel, který se též podílel na zastavení expanze Arabů (717).
| · 864 Boris I.(vládl v letech 852-889) přijal po porážce Byzancí křesťanství od cařihradského patriarchy a šířil cyrilo-metodějské písmo (velký význam pro rozvoj národní kultury, ale izolace od proudů západních). Zpočátku byl příznivcem západního křesťanství. Sporů mezi Římem a Cařihradem využíval k vytváření vlastní církve.Vládu předal synovi Vladimírovi a odešel do kláštera.V zájmu udržení křesťanství ho však sesadil a pomohl na trůn svému dalšímu synovi Simeonovi, který byl též mnichem.
· 917 Simeon (865-927) r.893 převzal vládu po bojích s bratrem Vladimírem a prohlásil se carem Bulharů a Řeků. Vyhlásil nezávislost bulharské církve. Novým sídelním městem říše se stala Preslav. Zde kolem sebe shromáždil slovanské spisovatele (např.Jan Exarcha). Pod vlivem "lžiproroků" uvěřil ve zvláštní poslání a po léta vedl války bez vůle po míru. Vláda Simeona je obdobím územního rozmachu (pokořil Byzanc, Řecko, Srbsko a dostal se až k osmanské Heladě), rozkvětu kulturního a architektonického.Byla dovršena slavinizace.Po jeho smrti nastává krize. |
|
| · 10.stol. Rozvoj feudalismu, vznik nevolnictví, bída způsobená častými válkami. Protestem bylo tzv.bogomilství (zal.pop Bogomil) zaměřené proti církvi, která vlastnila velké feudální statky.Vrcholu dosáhlo hnutí za cara Petra (927-969). Vnitřního oslabení využila Byzanc a v letech 972-1018 postupně ovládla říši. Nadvláda trvala do r.1185.
· 1185 Bojarští bratři Asen a Petr vyhlásili 2.bulharskou říši. Novým sídlem se stalo Veliké Trnovo. · 1.pol.13.stol. Všeobecný rozkvět , Bulharsko vedoucí mocností Balkánu, dosaženo hranic Simeonovy říše, rozvoj obchodu a řemesel, první mince (car Ivan Asen), upevnění státní organizace, 1235 římským papežem uznán ortodoxní patriarchát. |
|
Podrobné pojednání o nejstarších dějinách Bulharska
Chán Asparuch, car Boris I., car Simeon I.
· 2.pol.13.stol. -14.stol. Úpadek, vnitřní rozpad státu, spory mezi bojary vzájemně, bojary a duchovenstvem, bogomilské hnutí, selská povstání (Ivajlov, 1277-80), nápor tatarských hord, války s Byzancí a Srbskem.
· konec 14.stol. Bulharsko je rozdělené na tři části: trnovské a vidinské carství a dobrudžské knížectví. Takto oslabené nemohlo klást vážnější odpor Turkům, kteří po ovládnutí Malé Asie vtrhli r.1352 na Balkán.
· 1396-1878 Osmanská poroba Bulharska; Osmané Bulhary ovládli, uvalili na ně vysoké daně, ovlivnili jejich kulturu a vnutili jim vlastní státní systém. Ten byl ovšem lépe fungující, než dosavadní. Pravoslavné náboženství bylo tolerováno, ale nesmělo být příliš nápadné (kostely musely být skromné, nesmělo se v nich zvonit apod.) První fáze turecké expanze byla charakterizována ničením a terorem, proti kterému zůstal Balkán bez pomoci ostatní Evropy bezmocný. Také poslední fáze jejich nadvlády byla provázena fanatismem a násilnostmi. Tyto fáze ale vyplňuje dlouhé období, které přineslo konsolidaci poměrů, mír, rozvoj hospodářství a obchodu, prosperitu, rozkvět měst a řádný systém státní správy přijatelnější pro lid. Postupem času bylo možné docílit i vysokých funkcí ve státní správě. Moc Osmanů byla natolik silná, že větší povstání za osvobození Bulharska nepřipadala v úvahu a vedla se jen záškodnická válka oddlů tzv.hajduků (chajduti), které přepadávaly osmanské hodnostáře a menší vojenské posádky. Uvědomělí povstalci-revolucionáři se z nich stávali ale až v 19.stol.
|
|
|
· konec 18.stol. - 19.stol. Národní obrození; Bulharská společnost v tomto období prošla složitým vývojem sebeuvědomění. Obrození se začalo šířit z klášterů (např.Rilský monastýr), mělo zpočátku "učený" charakter a šlo zejména o obranu jazyka, literatury a zájem o národní dějiny (Dějiny slovanských Bulharů, Paisij, 1762). Spíše než proti Osmanům se nejprve vymezovalo proti Řekům, kteří ovládli církev a k jejichž jazyku inklinovala inteligence. Druhá fáze se týkala agitace mezi venkovským obyvatelstvem, které tvořilo většinu národa, ale jeho národní uvědomění bylo minimální. V balkánských podmínkách etnického promíšení bylo formování jednotného národa velmi složitým procesem.
· 1871 Národní obrození vyvrcholilo ustanovením nové národní církve. Nezávislost na řecké církvi znamenala i uznání svébytnosti bulharského národa.
Rilský monastýr - centrum slovanského odporu
· 1.pol.19.stol. Rusko-turecké války; Bulharští dobrovolníci pomáhali Rusům, za což očekávali pomoc při osvobození Bulharska. Takové představy však dlouho nebyly naplněny a zůstávalo u slibů. Osmanská vláda se neustálé rozbroje na Balkáně snažila uklidnit souborem reforem, nebyly však dostatečné. Starší inteligence a vrstvy těžící z osmanského systému se přikláněly k myšlence autonomie Bulharska v rámci Osmanské říše. Mladší generace však hodlala dosáhnout úplné nezávislosti revoluční cestou. Vznikaly tajné revoluční organizace spřádající plány na střety se státní mocí. Jejich činnost je spojena se jmény G.S.Rakovského, V.Levského, Ch.Boteva, L. Karavelova ad. Osvobozenecká povstání končila obvykle nezdarem a vyvrcholila krveprolitím tzv.dubnového povstání.
· 20.4.1876 Dubnovým povstáním vyvrcholily snahy revolucionářů vyvolat masivní povstání lidu za jeho osvobození. Bylo opět neúspěšné a následovaly po něm těžké represe a pogromy. Život položilo na 30 000 lidí. To konečně vyburcovalo světovou veřejnost k podpoře Bulharska. Bulharská povstání plebejského charakteru, tzn.bez účasti šlechty, o kterou Bulhaři přišli už v prvním století poroby, nebudila totiž dosud skutečný zájem monarchistických mocností.
· 31.1.1878 Mírem v San Stefanu byla ukončena válka mezi Tureckem a Ruskem a bylo osvobozeno Bulharsko. Jedním ze závěrů bylo vytvoření bulharského knížectví v širokých hranicích zahrnujících i Makedonii. Staletá tužba Bulharů (oživená v národním obrození) na obnovení Velkého Bulharska někdejších carů, Bulhary nadchla a nechtěli se jí pak dlouho vzdát, přestože Berlínský kongres 13.6.1878 tuto myšlenku zcela zavrhl a naopak rozdělil Bulharsko na dvě části: Bulharské knížectví a Východní Rumelii. Bulharské zájmy trvale narážely na zájmy velmocí, které nijak nestály o svobodný silný stát Bulharů, zvláště pokud hrozilo, že by byl satelitem ruského imperialismu. Trvalo dalších více než 30 let, než byla oficiálně uznána plná samostatnost Bulharska.
Podrobné pojednání o nadvládě Osmanů v Bulharsku
· 1879 Ve Velikém Trnovu byla přijata nová ústava přizpůsobená zejména měšťanské, liberální společnosti, což nebylo pro rolnické Bulharsko příliš šťastné. Hlavním městem se stala Sofia. První Velké národní shromáždění zvolilo knížetem Alexandra I. Battenberga (1857-1893), přijatelného pro Západ a zpočátku i pro Rusko.
· 1879-1895 Nestabilní poměry, kdy se neustále střídaly vlády a hledal se politický směr země, stabilizoval premiér Stefan Stambolov, který byl oporou moci Alexandra a po jeho sesazení i jeho nástupce Ferdinanda I. (od r.1886). Stambolov soustředil do svých rukou takřka neomezenou moc. Politiku knížectví nasměroval v neprospěch Ruska na Západ a s cílem podpořit průmysl a moc buržoazie otevřel dveře ekonomickému vlivu Anglie, Německa a Rakousko-Uherska. Ovládl státní úředníky a zlikvidoval opoziční skupiny, zejména prorusky zaměřené. Užíval však až teroristických metod a jeho režim byl ve všech ohledech totalitní.R.1895 byl na Stambolova spáchán atentát.
· 6.9.1885 S podporou knížete byl uskutečněn státní převrat, kterým bylo sjednoceno podunajské Bulharské knížectví s Východní Rumelií. Rusko sjednocovací snahy nepodpořilo a vzniklé spory pak vážně narušily vzájemné vztahy na několik let. Obavy z nerovnováhy sil na Balkáně vyvolaly také válku se Srbskem. Podstatně silnější armáda Srbů, podporovaná navíc i Rakousko-Uherskem, však neuspěla a sjednocení bylo potvrzeno.
| · 22.10.1908 Ferdinand I. v Trnově vyhlásil nezávislost na sultánovi a prohlásil se carem. Protože měl tentokrát podporu Rakouska-Uherska, nový turecký režim a poté i ostatní mocnosti nezávislost i titul cara uznaly. Ústavou byla nezávislost zakotvena r.1911. Po více než třiceti letech se osvobozené Bulharsko stalo skutečně suverénním státem.
· 1912 státy tzv.Balkánského spolku (Bulharsko, Srbsko, Černá Hora, Řecko) za podpory ruského cara Mikuláše II. začaly válku s Tureckem s cílem oslabit osmanskou moc na Balkáně, osvobodit Makedonii, Thrákii a Albánii. Se závěry Londýnského kongresu (30.5.1913) nebylo Bulharsko spokojené (zejména s rozdělením Makedonie). |
|
· 1913 Bulharsko vyhlásilo válku Srbsku. Přecenilo své síly, když se proti němu obrátili všichni bývalí spojenci (vyjma Černé Hory) a navíc Rumunsko a Turecko podporující též Srbsko. Bulharsko přišlo o všechna dobytá území, též o jižní část Dobrudže.Balkánský spolek se rozpadl, vzniklo nové teritoriální uspořádání Balkánu. Vzhledem k rozporům mezi velmocenskými záměry a cíli balkánských národů zůstal Balkán pověstným sudem střelného prachu. Revanšistické nálady proti Srbsku a proněmecká orientace cara Ferdinanda vedla k připojení Bulharska na stranu centrálních mocností (Německo, Rakousko-Uhersko, Turecko).
Balkánské války - podrobný článek v češtině
· 1915 Bulharsko vstoupilo do světové války. Po porážce ztratilo mnoho teritorií včetně přístupu k Egejskému moři a stalo se ekonomicky závislé na západním kapitálu. Armáda byla redukována na 20 000 mužů.
| · 1918-43 Vláda Borise III.; Vládl formou královské diktatury, orientoval se na fašistické Německo. V r.1923 svrhl levicovou vládu Bulharského zemědělského svazu (A.Stambolijski, 1879 – 1923) za podpory vojenských organizací a r.1934 nastolil režim osobní moci. K moci se dostala vojensko-fašistická organizace Zveno. Ostatní strany byly zakázány. Fašizace společnosti souvisela se světovou hospodářskou krizí, stoupajícíc nezaměstnaností apod. Snahy o komunistický převrat, podobně jako předtím pokus o vyhlášení republiky byly neůspěšné. Zahraniční politika byla ovlivněna Borisovým plánem získat Makedonii a Dobrudžii. V r.1938 začalo Bulharsko zbrojit. Mělo pro to podporu Německa a souhlas Řecka zastupujícího Balkánskou dohodu. |
|
|
||
| · 1941 Bulharsko, které bylo hospodářsky závislé na Německu a jemuž byla Berlínem přiřčena Jižní Dobrudža, přistoupilo k fašistickému paktu OSA (Německo-Itálie-Japonsko). Bulharsko vyhlásilo symbolickou válku Spojencům, nikoliv však SSSR. Armáda obsadila Makedonii. Němcům bylo umožněno postupovat bulharským územím. Po porážkách hitlerovských vojsk začal Boris lavírovat mezi Německem a Spojenci. |
|
|||
· 1943 Za dosud nevyjasněných okolností zemřel v Sofii car Boris. Za jeho malého syna Simeona vládla tříčlenná regentská vláda.
· 5.9.1944 SSSR vyhlásil Bulharsku válku. Bulharští komunisté, kteří po celou válku organizovali partyzánské hnutí, vyzvali národ k povstání ve chvíli, kdy Rudá armáda stála na bulharských hranicích. Bulharsko bylo během týdne bez jakéhokoliv odporu a za nadšeného vítání lidu obsazeno. Hitlerovská vojska začala ustupovat. Nová vláda rozhodla o aktivní účasti v boji proti fašismu. Bylo uzavřeno příměří se SSSR, Velkou Británií a USA.
| · 1945 V prvních poválečných volbách zvítězila komunisty kontrolovaná Vlastenecká fronta, jelikož jiná kandidátní listina nebyla nabídnuta. Následovalo nezřízené vyřizování starých účtů pod heslem odstranění "monarchofašistické diktatury". Bez soudu byly zastřeleny stovky lidí. Později byl zřízen Lidový soud, který odsoudil tisíce osob. Popraveno bylo mnoho význačných politiků, premiérů, ministrů a poslanců i všichni tři carští regenti včetně carova bratra Kirila. Rozsah represí a jejich brutalita nemá obdoby u žádné východoevropské země. |
|
|
· 15.9.1946 Po referendu byla za účasti Rudé armády a se souhlasem většiny Bulharů vyhlášena republika. Carův syn Simeon a královna Johana byli nuceni odejít ze země.
· 10.2.1947 V Paříži byla podepsána mírová smlouva mezi spojeneckými mocnostmi a Bulharskem. Bylo konstatováno, že se Bulharsko jako spojenec hitlerovského Německa účastnilo války proti Spojeným národům a nese tak svou odpovědnost. Včasné uzavření příměří a aktivní účast ve válce proti Německu, byla však polehčující okolností. Reparace mělo zaplatit Řecku a Jugoslávii, ale ta se jich zřekla.
· 1947-1962 Bulharští komunisté vedli stalinistickou politiku. Opozice byla zlikvidována. Vedoucí silou se stala BKS v čele s G.Dimitrovem. Byla přijata socialistická ústava, proběhlo znárodnění a kolektivizace. Hospodářství bylo plánované a obchod plně kontrolovaný. Bulharsko se stalo členem RVHP a Varšavské smlouvy. Jeho vazba na SSSR byla mimořádně silná.
Díky obrovskému úsilí lidu se však podařilo industrializovat doposud rolnickou zemi vybudováním stovek závodů, překonat krizi ve výrobě energie stavbou nových elektráren a zřizováním nových dolů, zavést mechanizaci do výroby a výrazně zvýšit životní úroveň obyvatelstva. Byly vybudovány silnice, přehrady, kulturní a zdravotní instituce. Vysoká negramotnost byla prakticky vymýcena.
| · 1962-1989 V dlouhé éře vlády Todora Živkova se ustálily politické poměry a dále se zvyšovala životní úroveň. Jeho politika plně kopírovala situaci v SSSR. V rámci RVHP hospodářství Bulharska fungovalo relativně dobře. Hroutit se začalo až od pol.80.let s pádem SSSR, jako největšího partnera. Podporu své moci u obyvatelstva upevňoval Živkov populisticky úspěšnými kroky. Zvýšil důchody, zkrátil pracovní dobu v sobotu, zvýšil výkupní ceny zemědělských produktů apod. Nové příležitosti otevřel také rozvoj turistického ruchu. Totalitní praktiky a nedemokratické postupy byly na druhé straně kompenzovány sociálními jistotami a solidní životní úrovní, které v popřevratovém období nebylo doposud dosaženo. Živkov byl jedním z nejhorlivějších zastánců zásahu v reformujícím se Československu a jeho armáda se připojila k intervenčnímu vojsku Varšavské smlouvy (1968). Bulhaři u nás proto získali na dlouhá léta pověst zaslepených a oddaných rusofilů a stalinistů. Živkov byl silně nacionalisticky zaměřen. Usiloval o jednotný národ, a proto se pokoušel o úplnou asimilaci turecké menšiny. Jeho tvrdá diskriminační opatření vedla k statisícovému exodu Turků ze země. Tím se Bulharsko mezinárodně znemožnilo. Ztráta pracovní síly navíc vedla k hospodářské krizi a pádu komunistického režimu. |
|
|||
|
|
||||
· 1990-2000 Přes vlnu masových demonstrací volajících po reformách a demokratizaci, zvítězila díky zastrašující propagandě Bulharská socialistická strana (BSP), v níž se přetransformovala komunistická strana (červen 1990). Proti kontroverzním politikům Mladenovi a Lukanovovi se spojila demokratická hnutí a po dalších volbách se moci chopila unie Sjednocených demokratických sil (SDS).
Tvrdý dopad nepopulárních ekonomických opatření, rozkrádání a nevýhodné rozprodávání státního majetku, rozsáhlá korupce, rostoucí kriminalita, politický terorismus (Lukanov byl zavražděn nájemnými vrahy), přetrvávající vliv komunistických nomenklaturních struktur a vůbec celkově neutěšené společenské poměry, vedly k neustálému střídání vlád pravicových a levicových. Socialistická vláda Žana Videnova přivedla zem až k úplnému ekonomickému krachu. Krize započala v r.1993 a vyvrcholila v letech 1996-97 v souvislosti s potravinovou krizí hrozící přerůst až v hladomor. Teprve poté zvítězila v r.1997 opět koalice demokratů ODS pod vedením Ivana Kostova (SDS), která jako první demokratická vláda vydržela po celé volební období. V r.1998 byly zaznamenány první znaky prosperity a byla zahájena jednání o vstupu Bulharska do západních struktur (EU a NATO). Nová vláda podepsala tříletou smlouvu s Mezinárodním měnovým fondem, který uvolnil rozsáhlé půjčky. Byla zastavena obrovská inflace a provedena měnová reforma s fixním poměrem bulharského leva k německé marce 1:1.
| · 2001-2004 Přes evidentní zlepšení poměrů v zemi zejm.makroekonomických ukazatelů a obnovu významného turistického ruchu zůstala sociální situace občanů nevalná. Silně populistický program bývalého cara Simeona, který nečekaně zasáhl do předvolební kampaně, oslovil národ a k moci se r.2001 dostalo Národní hnutí Simeona II. (NSDV). V témže roce byl zvolen nový prezident. Stal se jím býávalý předseda socialistické BSP Georgi Parvanov. Nová vláda navzdory volebním slibům o měkčí sociální politice pokačuje v trendu nastoleném vládou Kostova. Přistupuje urychleně k dalším nepopulárním reformám směřujícím k začlenění do euroatlantických struktur, pokračuje v privatizaci, ač právě v této oblasti opakovaně končí její snahy fiaskem (Bulgartabak, Telekom). Nenaplnění slibů o výrazném zlepšení životní situace občanů, chudoba, vysoká nezaměstnanost, přetrvávající vysoká míra korupce a slabé soudnictví, zůstávají problémy, které Bulharsku škodí v jeho zahraniční politice, a které vyvolávají pravidelně nespokojenost občanů. Popularita vlády značně slábne. Komunální volby r.2003 skončily propadákem vládní strany. Roste popularita socialistické BSP. Úspěchem Sakskoburggotského vlády je vstup země do NATO (oficiálně v dubnu r.2004) a rychlé uzavření vstupních kapitol EU, jejímž členem se má Bulharsko stát k 1.1.2007. |
|
Bývalý car Simeon přísahá věrnost republice
Literatura k tématu:
Dorovský, I.: České země a Balkán, Brno 1973.
Amort, Č.: Dějiny Bulharska, Praha 1980.
Rychlík, Jan: Dějiny Bulharska. Lidové noviny, Praha, 2000.
Weithmann, Michael,W.: Balkán 2000 let mezi východem a západem.Vyšehrad, Praha, 1996.
Odkazy:
Z historie Bulharska - bohaté informace o bulharské historii a tradicích, angl.
Historický přehled Bulharska na Bulgaria.com -podrobně o jednotlivých obdobích, angl.
Dějiny Bulharska na oficiálních stránkách vlády
Bulharsko, mapa r. 900
Bulharsko a Rumelie, mapa kolem r.1300
Bulharsko, mapa1821
Bulharsko, mapa1881
Mapy vykopávek českého archeologa Škorpila, 1895 - 1.část, 2.část
Seznam muzeí v Bulharsku
Národní muzeum v Sofii
Muzeum v Plevenu
Muzeum ve Varně
Vývoj stranického pluralismu v Bulharsku v 90.letech 20.stol., česky
Vzdušné síly Bulharska - článek o historii vojenského letectví v Bg, slovensky
Bulharské vojenství -uniformy, řády, letectvo ad.
Todor Živkov - stránky o bývalém komunistickém vůdci, ukázky z memoárů, foto, bg.
Simeon a jeho rodina - neoficiální stránky věnované rodu Sachsen-Koburg-Gotha
Historie židů v Bulharsku - anglicky